Dejte pozor, jaké nálepky dáváte Vašemu dítěti. Nálepky se zhmotňují a co víc, dítě se jim snaží dostát. Někdy vědomě, někdy podvědomě a někdy schválně – na truc. Jestli Anička o sobě slýchá, že je zlobivá, líná, nepořádná, neumí zpívat, špatně se učí, všude chodí pozdě, ztrácí věci, je stydlivá a tak podobně, vězte, že Áňa jiná nebude.
Když před malým dítětem řeknete, že tohle jídlo nejí a že se v něm šťourá, malý špuntík to jídlo opravdu odmítne a nebude ho jíst. Pokud před ním budete sousedce říkat, že nejí rajskou omáčku, přestane jí jíst, i přesto, že jí do té doby, například ve školce, jedlo. Proč? Začne přemýšlet: když to řekla maminka, tak je to pravda a také proto, že když to řekla maminka, tak je to správné a tak to má být. Přijme tento fakt a žije ho.
Nevědomky našim dětem podsouváme jisté neplechy, ať už chceme, nebo spíše nechceme.
Takže ve finále (by se dalo říct, že) za neplechy našich potomků můžeme my.
Čím víc říkáme dítěti, že lže, tak lhát bude. Malí to vezmou tak, že se to má. Větší už tuší, že to není dobré, ale protože to stále slyší a tím pádem jsou v tom utvrzováni, tak se tomu neubrání a občas si nějakou lež vystřihnou. U větších, nebo velkých dětí to je takto: Naši mi pořád tvrdí, že lžu. Stejně jim to nevysvětlím, tak proč bych si nezalhal.
Škola je nálepkováním přímo napěchovaná. Nemáš talent. Neumíš matematiku. Nikdy z tebe doktor nebude. Tam se nehlas, tam se nedostaneš. Na hokej nechoď, bruslit se nenaučíš.
Jsem hodně s dětmi. Dlouho a intenzivně. Neříkám dětem, že jsou nešikovní, že zlobí, že to či ono neumí. Malé Emě ještě nebyly ani dva a když jsem jí řekla, ať sluníčku domaluje oči, nos, pusu, tváře, obočí a bradu, přidala i vlasy . Vše namalovala do míst, kam to „patří“. Kdybych jí řekla, že to ještě neumí, přijala by tento „fakt“ a žila by ho.
Každý se občas neubrání nějaké té nálepce. Ale řekněme si: „Když nálepka… tak jen ta nejlepší! “
Když před malým dítětem řeknete, že tohle jídlo nejí a že se v něm šťourá, malý špuntík to jídlo opravdu odmítne a nebude ho jíst. Pokud před ním budete sousedce říkat, že nejí rajskou omáčku, přestane jí jíst, i přesto, že jí do té doby, například ve školce, jedlo. Proč? Začne přemýšlet: když to řekla maminka, tak je to pravda a také proto, že když to řekla maminka, tak je to správné a tak to má být. Přijme tento fakt a žije ho.
Nevědomky našim dětem podsouváme jisté neplechy, ať už chceme, nebo spíše nechceme.
Takže ve finále (by se dalo říct, že) za neplechy našich potomků můžeme my.
Čím víc říkáme dítěti, že lže, tak lhát bude. Malí to vezmou tak, že se to má. Větší už tuší, že to není dobré, ale protože to stále slyší a tím pádem jsou v tom utvrzováni, tak se tomu neubrání a občas si nějakou lež vystřihnou. U větších, nebo velkých dětí to je takto: Naši mi pořád tvrdí, že lžu. Stejně jim to nevysvětlím, tak proč bych si nezalhal.
Škola je nálepkováním přímo napěchovaná. Nemáš talent. Neumíš matematiku. Nikdy z tebe doktor nebude. Tam se nehlas, tam se nedostaneš. Na hokej nechoď, bruslit se nenaučíš.
Jsem hodně s dětmi. Dlouho a intenzivně. Neříkám dětem, že jsou nešikovní, že zlobí, že to či ono neumí. Malé Emě ještě nebyly ani dva a když jsem jí řekla, ať sluníčku domaluje oči, nos, pusu, tváře, obočí a bradu, přidala i vlasy . Vše namalovala do míst, kam to „patří“. Kdybych jí řekla, že to ještě neumí, přijala by tento „fakt“ a žila by ho.
Každý se občas neubrání nějaké té nálepce. Ale řekněme si: „Když nálepka… tak jen ta nejlepší! “